zakázaná země [část třicátá třetí]
Člověk umírá dvakrát.
Poprvé, když jeho srdce přestane bít a podruhé, když je jeho jméno vysloveno naposled.
Říkal jsem si, jak dlouho to asi bude trvat v případě Blanche. Než na ni všichni zapomenou, protože vskutku, to je opravdová smrt: Navždy se vytratit z životů i myslí všech, které jste kdy milovali.
Vydali jsme se volným krokem od hrobu směrem ze hřbitova, ale neušli jsme ani pár kroků, když tu Reginin uvolněný pohled najednou zvážněl a její plná pozornost se upla směrem ke kamenným schodům vedoucím k protějšímu vstupu. Já jsem nic neslyšel a ani jsem si ničeho nevšiml, ale tou dobou jsem už na tohle byl celkem zvyklý. Ne, nepředvídala budoucnost, jen předvídala, očekávala, nebo mnohem lépe slyšela. Měla mnohem lepší smysly a v převážné většině případů si dokázala všimnout všeho mnohem dříve než já.
A jistě, ani ne o minutu později k nám přistoupil muž, úplně normální, nebylo na něm nic neobyčejného, mohl mít okolo třiceti, průměrné postavy, v naprosto typickém oblečení pro tento kraj.
Ani by vás nenapadlo, že by to nebyl místní a já si říkal, jestli tady opravdu žije. Nevím jestli byl člověk nebo upír. O spoustě osob, které jsem potkal, jsem se nikdy nedozvěděl, zda byli tím či oním. To jen dokazuje, alespoň pro mě (nevím jak vám), jak obyčejní dokáží (a musí) být. I pro někoho jako já, kdo v jejich přítomnosti strávil značné množství času, bylo stále téměř nemožné je rozpoznat. Mám-li to rozvést ještě dál, pak pokud bych před vás postavil dvě osoby, jednoho člověka a jednoho upíra, jsem si naprosto jistý, že ukážete na toho člověka, že on je upír. Jsou vážně, vážně… nenápadní a těžce odhalitelní.
Jak už jsem napsal několikrát: jediný způsob jak stoprocentně odhalit, zda je někdo upír nebo ne, je zranit ho. To vám vůbec nedoporučuju. Nicméně, hojení ran je něco co nedokáží ovládat, není to subjektem jejich vůle. Je to velmi silný automatický mechanizmus, který se spustí v okamžiku, kdy je daná osoba poraněná, bez ohledu zda je při vědomí nebo ne, živý nebo mrtvý. Tedy dokud u něj ještě nepominula posmrtná ztuhlost (rigor mortis). Ve zkratce: jde o ztuhnutí svalů, které nastává nějaké dvě hodiny po smrti u lidí, a zhruba dvanáct hodin u upírů. Trvá dva až šest dní u lidí; u hodně starých upírů může trvat déle. Narozdíl od lidí se ale upírovo tělo regeneruje i během rigor mortis, jehož následky jsou zvráceny jakmile je to možné a upír se eventuelně vrátí mezi živé. To je klíčem k jejich věčnému životu.
Avšak, je-li vážné ráně zabráněno v hojení, nebo je-li poškození příliš velké, rigor mortis pomine a začne rozklad. Jakmile se to stane, je po všem. Toho lze docílit několika způsoby: ponecháním zbraně v těle upíra po celou dobu, nebo setnutím hlavy, což prakticky zajistí, že už k žádnému hojení nedojde a rozklad započne mnohem dříve. Věřím, že už teď byste dokázali být kreativní, lidé jsou takoví.
A ještě jedna důležitá věc: teploty pod bodem mrazu u upírů rigor mortis prodlužují téměř do nekonečna.
Ale k tomu se taky jednou dostaneme.
Konec odbočky.
Přistoupil k Regině, velmi nepatrně kývnul mým směrem a pak na ni chvíli koukal, tázavým způsobem, jakoby si něčím nebyl jistý.
Regina se podívala na mě, pak zpět na muže a řekla: Ano.
Došlo mi, že vyčkával na povolení promluvit. Ne, jakože by na ni nemohl mluvit, ale spíš ve smyslu: Co je to za kluka a můžeme před ním otevřeně hovořit?
Neobtěžovala se nikoho z nás představit, což nebylo vůbec obvyklé. Bylo jasné, že ten muž nebyl žádný z jejích blízkých známých a dokonce jsem pochyboval, jestli se před tímto okamžikem vůbec někdy viděli.
Vzkaz centru, pět minut zpět: Viktorie byla napadena neznámou skupinou lidí. Vyžaduje se vaší přítomnosti, kvórum bylo dosaženo.
- řekl.
A pak jí předal kus obyčejného papíru plného čísel a zvláštních znaků, zhora až dolů. Absolutně nic smysluplného, pro mě tedy.
Než se k tomu dostanu musím ještě říct, že tohle bylo opravdu úplně poprvé, za celou tu dobu, kdy jsem alespoň trochu nahlédl po pokličku jejich způsobů komunikace. Nakonec se ukázalo, že jsou ještě mnohem komplikovanější a přitom tak prosté.
Neměl jsem to nejmenší ponětí (a stále prakticky nemám) jak ji dokázali ostatní najít, kdykoliv to bylo potřeba. Prostě se někdo vždycky objevil a předal zprávu. Alespoň závěr řetězce mi byl teď jasný, vždy byl nablízku nějaký poslíček. Ale jak se v první řadě on dostal do těsné blízkosti Reginy, nebo jak se k němu dostala zpráva, která se jí měla předat, nebo vůbec, jak odesílatel tušil, kam tu zprávu předat, to vše mi zůstávalo dlouho velkým tajemstvím.
Zhruba nastíním: Existuje jakási centrála. Není to žádné hnízdo ani sídlo, nic jako ve filmech, je to jednoduše jedno telefonní číslo, které vždy někdo zvedne, ve dne či v noci. Ten zprávu převezme a různými kanály a způsoby ji předá dál, ať už osobně, telefonicky či elektronicky. Chápal jsem, že poslíček musí zprávu doručit co nejefektivněji, co nejrychleji a co nejosobněji je to možné. Vidíte jak moc si tato tři kritéria protiřečí? Nikdy jsem jejich síti neporozuměl v plném rozsahu, pochopit ji by mě stálo celý život, spoléhá především na ústní předání, zcela se mění v závislosti na oblasti a jednotlivých účastnících. Každý z nich si volí svůj způsob, jak být Regině na blízku a jak jí zprávy předávat; každý tak, jak to vyhovuje nejvíce jemu i lokálním podmínkám. Zachytit zprávu předávanou sítí je téměř nemožné, úmyslně se nezkušenému oku tváří jako naprostý chaos ale přesto, vždy bylo známo, kde se právě Regina nachází, a já neměl nejmenší představu jak.
Nejprve jsem si myslel, že je na blízku vždy nějaký poslíček, ale později jsem objevil, že je to spíš otázkou jakéhosi nahlášení se. Proto je také budování teritoriálních hranic a kontroly důležité, než může společenství začít v nějaké oblasti fungovat. Tím, že měla každou zónu zajištěnou a v ní důvěryhodné známé, stačilo aby jen dala vědět, že někam právě dorazila, kamkoliv, bylo-li to místo pod vlivem společenství. Ohlásila se, tak prosté to bylo, a někdo byl okamžitě k dispozici aby nejen předával zprávy, pokud to bylo třeba, ale také zajistil cokoliv jiného, co by mohla potřebovat. Těchto výhod nepožíval leckdo, ale zřejmě nebyla zdaleka sama.
Zpět ale k listu, který dostala.
Soustředila se na něj asi dvacet sekund a pak, poprvé ve spěchu a zjevně neskrytě rozrušená, řekla:
Musíme odjet. Hned.
Vrátila list papíru zpátky poslíčkovi, ten se obrátil a odešel odkud přišel. My dva jsme se také otočili a spěchali dolů, směrem k mému domu.
Co se stalo?
- volal jsem pár kroků za Reginou.
Ta zpráva byla od Viktorie samotné. Podařilo se jí dostat do pořádného maléru. Musíme opravdu vyrazit co nejdříve.
Kód, který znaly jen ony dvě. Umělé písmo, které si za dvě poslední století vytvořily k soukromé komunikaci jen mezi sebou. Nepřeháním. Nebyla to jen šifra, byl to plnohodnotný jazyk, ale vážně nevím, jak bych jej vůbec začal dešifrovat. Nezahlédl jsem žádné mezery ani formace slov, nic. Téměř náhodná změť čísel a zvláštních znaků, jeden za druhým, vyplňující celou stránku. Viděl jsem ho vícekrát, ale ani jsem se nepokoušel mu porozumět. Nebylo by to k ničemu. Každopádně něco takového nebylo běžné a nikdy jsem neviděl nikoho dalšího jej používat, ani něco podobného. Byla to zvláštnost jich dvou, vytvořily si jej a nikdy do něj nikoho třetího nezasvětily. Díky tomu si mohly být jisty, že komunikují jedna s druhou, a nikdo jejich sdělení nemohl změnit nebo zachytit.
Kam jedeme?
- křičel jsem a skoro jsem za ní běžel. Ano, dolů po těch zrádných schodech, které jsem vám představil v předchozím díle, ale znáte je už od toho prvního.
Nevím! Ale musíme vyrazit obratem.
- tak to bylo hodně překvapivé. Regina vždy věděla moc dobře kam míří.
Doma jsem jen velmi rychle vyštrachal malý batoh, naplnil jej několika kusy oblečení pro každou příležitost a zavolal na rodiče: Odjíždím!
Tentokrát nebyli tak chápaví. S pohřbem Blanche a po všem, co se událo, ačkoliv věděli všechno, pro ně nebylo vůbec lehké mě nechat zmizet pryč, zase, aniž by tušili kam a na jak dlouho. Dospíval jsem, ano, ale ne tak rychle jak bych chtěl a potřeboval.
Vlastně jsem jim nedal ani moc na výběr. Neměl jsem čas ani vůli jim všechno vysvětlovat. Teď chápu a je mi líto, jak se kvůli mě museli cítit, ale na lítost je už teď pozdě.
Když jsme spěchali ze dveří, znova jsem se Reginy zeptal, co se stalo. Teprve až jsme byli v autě, a na cestě z města, se trochu uvolnila a řekla mi to.
Na Viktorii zaútočila skupina lidí. Zřejmě toho hodně utržila a je to s ní vážné, ale už by snad měla být na cestě do bezpečí. Musím se s tím urgentně vypořádat, protože jak víš, jen vzácně nějaký člověk ví o mě nebo o ní. Agresivní skupina takových lidí je nepřijatelná.
Ale počkej, pokud na Viktorii zaútočili jen pár dní po Blanche… víš přece co mají společné.
- přemýšlel jsem nahlas.
Co?
- podívala se na mě úkosem.
Obě jsou… tvé. Vsadil bych se, že to nebude jen tak, a měli bychom najít všechny, které jsi sama změnila, nebo jim dát vědět.
V tu chvíli se jí vyjasnilo, to bylo z jejího výrazu naprosto jasné, a nebylo to asi nic dobrého, protože zašlápla plyn až na podlahu.
Změna plánu.
Na letišti jsme byli během třičtvrtě hodiny a za sotva dvě hodiny jsme už seděli v letadle.
Kolik takhle přímých potomků vlastně máš?
- zeptal jsem se jí, když naše letadlo rolovalo k odletu. Nečekal jsem doopravdy odpověď, měl jsem pocit, že je to příliš osobní dotaz.
Jen tři, z nichž jediná Viktorie byla chtěná, musíš-li to vědět.
Ti tři byli samozřejmě Viktorie, pak Blanche a… Gunnar.
Naše cesta nyní vedla pro něj. Jakmile jsme přistáli v Göteborgu, Regina kontaktovala Larse, staršího zde ve Skandinávii, a informovala ho o všem co se událo a o svých předběžných plánech. Přišlo mi, že Lars byl ze všech starších a ostatních, s nimiž se stýkala, tím, kterému důvěřovala nejvíc. Mimo Viktorie. Možná.
Lars už samozřejmě o mnohém věděl a byl připraven vyrazit, ale opačným směrem. O tom později.
Když jsme odcházeli, Regina zakončila jejich velmi krátký rozhovor slovy:
…ať už se stane cokoliv, nepřekroč hranici.
Netěšilo mě dvakrát, že znova potkám právě Gunnara. Jedno setkání, viz upíři neryjí do minulosti, bylo dost, ale neměl jsem ani příležitost to vyjádřit, a tohle bylo větší než malicherné osobní rozpory.
Z Göteborgu jsme letěli do Trondheimu v Norsku, poslední bašty Reginina vlivu. Všechno severněji je už země nikoho. Neříkám, že tam nikdo z upírů nežije, jen tam žádný starší nezajišťuje dohled, ať už jde o Švédsko nebo Norsko. Skandinávie, vše severně od Trondheimu je bez vlivu. Nikdo zde neuplatňuje žádná pravidla a z toho důvodu se zde trvale usadí jen málokterý. Ty nejbrutálnější příběhy, které jsem při diskuzích mezi nimi slyšel, se odehrávaly právě tam, uprostřed ničeho, s nikým poblíž, kdo by cokoliv slyšel, viděl nebo věděl.
Regina nezavrhovala žádnou z variant, když jsme o tom mluvili, na cestě právě tam.
Ač to je vážně zóna, kde se může stát cokoliv, pro lidi je tam vesměs bezpečno, protože jak jsem řekl, na tak rozsáhlou oblast jich zde je velice málo, a nikdo zde vlastně nezůstává natrvalo. Máte-li tam co na práci budiž, pokud ne, těžko tam budete dobrovolně déle než je nezbytně nutné.
Let do Trondheimu, uprostřed drsné zimy, byl sám o sobě strašný, ale jízda autem dál na sever byla ještě mnohem horší. Každou chvílí jsem čekal, že někde natrvalo zapadneme do závěje. Bez živé duše v okruhu desítek mil a hladovou Reginou po mém boku, mé vyhlídky se nezdály nijak dobré. Člověk se nemůže jen sněhem živit donekonečna.
Také jsme během cesty mluvili o tom, co řekla Larsovi.
Viktorie byla v trojnásobném maléru.
Zaprvé, nějaká skupina lidí věděla, kdo je a čím je. Nebylo úplně jasné, jestli za to Viktorie může a zda se z toho bude muset zodpovídat.
Zadruhé, stalo se to v jedné z několika málo oblastí, kam Regina všem striktně zakázala chodit. Bez pádného důvodu, myslel jsem si, až do této chvíle.
Neexistuje mnoho míst, kam upíři nemohou, ale jedním z takových míst je značná část moderního Turecka.
A zatřetí, byla na tom prý hodně špatně.
Regina poslala Larse vyzvednout Viktorii, ochránit ji a odvézt do bezpečí.
To vše musel zvládnout zajistit, aniž by překročil evropskou teritoriální hranici. Tato hranice neodpovídá žádné z lidských. Je jí jednoduše průliv, který protíná Istanbul a dělí jej ve dví. Odděluje Evropu od blízkého východu a spojuje Černé a Marmarské moře.
Viktorie tou dobou byla stále na té špatné straně hranice a Lars ji musel vyzvednout za pomoci, hádáte správně, lidí. I v situaci jakou byla tato, Regina respektovala, nebo se možná obávala překročit, tuto pomyslnou čáru.
Ke Gunnarovi jsme dorazili v rekordním čase.
Zbytečně.