ta na níž všichni čekají ale sama na nikoho nepočká [část sedmnáctá]
Snagov…
Jste to vy.
- vydal ze sebe mnich, slabě, zjevně však všemi svými silami a na pozoruhodně dlouho zatajil dech v očekávání odpovědi.
Regina věděla jak zahrát každou kartu, jak vůči komukoliv obrátit sebemenší náznak slabiny. Měla v úmyslu mnichy pořádně potrápit. Ač zvnějšku strnulé, nechala je zmítat v emocích a změtích svých myšlenek, než se měla uráčit dát jim odpověď.
Podívala se na něj tázavě, naklonila hlavu ve výrazu mírného zmatení, co že to po ní vlastně chce.
Mnich zopakoval tu samou frázi latinsky.
Regina opět neodpověděla. Po chvíli horečného uvažování začal mnich dávat stejnou otázku dohromady v jiném jazyce.
Tu ale ani nedokončil a Regina, tónem a gesty podrážděné aristokracie, vyprskla.
Eu sunt.
Ich bin.
I am.
Je suis.
Ego sum.
Jag är.
Sono io.
Ano jsem.
A pokračovala, rychleji a rychleji, jeden za druhým, jazyk po jazyce. Musela ty dvě slova říct dohromady snad ve třiceti různých jazycích. S každým z nich mnich otevřel oči ještě více a více do široka a udělal další a další krok zpět.
S každým slovem, které Regina vypustila z úst, také udělala rozhodný a rázný krok vpřed …a mnich vzad.
Pokračovala v tom směřujíce ke vstupu do kaple.
Kráčela směrem k mnichům a ke kapli rozhodným tempem, a s každým jejím krokem zůstávali mniši napjatejší a jejich tváře pulsovaly jako přílivové vlny.
V momentě kdy dorazila ke vstupu do kaple jí zřejmě jazyky došly a tak pokračovala:
Jsem to já a rozumím vašim ubohým jazykům! Teď odejděte a nechte mě být!
Byla buď opravdu pevně rozhodnutá způsobit tomu mnichovi infarkt, anebo tohle byla její pravá tvář a já to prostě nevěděl, protože se vůči mě chovala jinak. Nedokázal jsem říct co z toho byla pravda. Každopádně mi to připomnělo náš malý výlet do kláštera zpátky doma. Skoro jsem se nad tou podobností zasmál, ale místo toho jsem se snažil na venek udržovat kamennou tvář a stejný dojem aristokraticie jako Regina. Přiznávám že se mi to líbilo, užíval jsem si to.
Následoval jsem. Mniši se ke mě chovali stejně jako k ní. S opatrností, se strachem, s bezpečným odstupem. Neměli nejmenší představu co mají čekat.
Mnich který promluvil nemohl být starší dvaceti let. Byl to nejmladší mnich jakého jsem kdy viděl, nic víc než mladý kluk. Následoval nás v těsné blízkosti, ale s velkou opatrností.
Ale musíte se s ním sejít…
- řekl.
Regina stále kráčela ke konci kaple.
S kým?
- dotázala se, ale pokračovala ve svém směru. Zato já byl zvědavý o co se jedná.
S mým předchůdcem.
- odpověděl obratem.
Zastavila se. Dva metry před koncem kaple, kousek před ničím jiným než Drákulovou kryptou.
On stále žije?
- otočila se k němu s překvapením v obličeji.
Ano, čekal na váš návrat tak dlouho…
- dodal mnich stále vyděšeně, a já pomalu začínal chápat co se tady děje.
Pak mě k němu okamžitě odveď.
- nařídila.
Mnich nás svižným krokem vyvedl z kaple, přes spojovací místnost do hlavní budovy monasterie. Otevřel dveře do jedné z místností a ustoupil vzad nechávajíce tam pouze nás dva.
Uprostřed místnosti byla pouze jedna masivní dvojitá postel a v ní starý muž, sotva dýchající, ale při vědomí a jasné mysli.
Alo…
- pozdravila a s úsměvem přistoupila k posteli. Já zůstal stát.
Déle než sedmdesát let jsem čekal abych znova spatřil tu tvář. A stále nevím…
- zastavil se aby se zamyslel a sebral sílu k dalším slovům.
Zda patří andělu…
- krátce se podíval na mě,
Či démonu…
- s těmi slovy ho Regina vzala za ruku a usmála se. Sluneční paprsky zářící skrze okno nad postelí se proplétaly jejími tmavými kudrnami a odrážely se v jejích plných lesklých rtech s úsměvem, který jsem neviděl, ale věděl jsem že tam je. Když jsem ji sledoval zezadu, zakrývajíce slunce, měla zlatavou auru, a pro mě zcela určitě vypadala jako anděl, vůbec ne jako démon.
Žádný démon by se neslitoval nad starým mužem na smrtelné posteli a dal spočinout jeho obavám a otázkám, aby mohl opustit tento svět v míru.
Jsem čím mě Bůh stvořil otče, nepotřebuji úděl ani jméno, i tak zůstávám jedním z jeho dětí…
- byla na něj laskavá.
Starý mnich (kněz?) se zlehka usmál a zdál se velmi potěšený odpovědí. Byla to odpověď na kterou čekal celý svůj život.
Jsem tím, co si Země pod mýma nohama žádá, a toho musím uposlechnout…
- dodala.
Mnich přikývl a Regina se nad něj naklonila. Srdce se mi na okamžik zastavilo, ale on jen zavřel oči a Regina ho políbila na čelo.
Sáhla do kapsy a předala mu malý křížek.
Teď už můžete jít otče, vaše povinnosti zde jsou splněny.
Skoro jsem se rozbrečel, když jsem viděl takovou laskavost v ní. Pak vstala a oba jsme vyšli ven.
Moc dobře jsem věděl že Regina není věřící …osoba. Náboženstvím opovrhovala, pohrdala a považovala ho za rakovinu lidstva, přesto si udělala čas aby v míru vyprovodila na poslední cestu mnicha, který na sklonku života nepotřeboval nic jiného, než trochu laskavosti.
Když se ke mě otočila, jejím očím chybělo jediné mrknutí aby upustily slzu. Ale nemrkla.
Jakmile jsme pokoj opustili, mladý mnich nás vystřídal a zavřel za sebou. My se vraceli halou hlavní budovy ven a zpět ke kapli. Na cestě zpět mi řekla, že starého mnicha potkala když byl sotva mladíkem, mladším dvaceti let věku, když toto místo navštívila naposledy. Když zde byla naposledy navštívit svého dávno ztraceného příbuzného, Vlada Țepeșe.
A nyní se stejný cyklus zopakuje, a za století, možná, zase znova. Mnich, který nás přivítal mohl mít sotva dvacet let, a možná, za dalších sedmdesát let, jej Regina navštíví znova.
Mniši zde o ní mají celou knihu. Obsahuje náčrty její tváře, její postavy, a příběhy o tom, jak se anděl vrací jednou za století, aby opět a znova uzamkl ďáblův hrob na této Zemi.
Když jsme došli na konec kaple, položila prsty na hranu krypty a začala hledat vhodné místo, kde by mohla víko zvednou. Nechápal jsem jaký to bude mít účel ale umíral jsem zvědavostí.
Rumunská vláda totiž nařídila Vladovu hrobku otevřít. Je to mnoho let zpátky ale já tak věděl s jistotou, dle fotografií, že je prázdná. Vyjma několika Vladových osobních věcí, šperků, šavle a několika dalších drobností, tam nebylo nic. Žádné kosti, žádné oblečení. Nic. Mnichové tehdy odmítali vládě dovolit hrob otevřít a zabarikádovali se v kapli. Trvalo týdny než se do kaple dostali a mnoho mnichů tehdy zemřelo, ať už na následky hladovky, protestně se upálilo, nebo našli jinak kreativní protest proti jejímu otevření.
Ostrov jako takový dodržuje přísný zákaz vůči vnějšímu vměšování, a pouze po krátkou dobu v roce je otevřen návštěvám turistů. Tyto návštěvy jsou pak striktně omezeny na vstup do kaple, podívání se na hrobku a opuštění ostrova.
Co jsem nevěděl bylo, že Regina byla sama trošičku pověrčivá. Hluboce věřila, že nikdo jiný uvnitř společenství, vyjma ní a Vlada samotného, by se neodvážil hrobku otevřít. Vždy doufala, že se tahle jedna fáma naplní, vždy chtěla aby byl Vlad stále naživu. Aby to byl on, kdo je otcem všeho, čím ona nyní je.
Toužila po jeho návratu, po jeho obdivu, aby se vrátil a byl hrdý na to, čím se stala. Chtěla aby viděl vše co vybudovala, vše co bylo pod její kontrolou, a jak dobře se vypořádala s lidskými aférami napříč staletími a tisíci rozhodnutími.
Po staletí se sem vracela a zanechávala kapku vlastní krve na čepeli jeho šavle. Byla si jistá, že jediný kdo by kdy otevřel jeho hrobku, by byl on sám. Chtěl by co dříve bylo jeho. Vycítil by svou vlastní pokrevní linii, vycítil by pach svých potomků a věděl by, že jeho krev stále proudí v žilách silných a mocných.
A tak tohle dělala pravidelně, jednou za čas, zhruba každých šedesát nebo sedmdesát let.
Chtěla abych tohle všechno věděl a chtěla abych viděl, že i upíři mají pověry, naděje a sny, které bývají drceny tvrdou realitou dnem po dni, rok za rokem, století za stoletím.
Vrátila víko zpět na místo, zapálila nad ním svíčku a uzamkla hrob polibkem, vše před očima mnichů, aby i nadále věřili ve svůj malý zázrak: uzamčení ďáblova hrobu. S tím se náš čas zde naplnil.
Když jsme opouštěli kapli, desítky mnichů nás doprovázeli po stranách, v uctivé vzdálenosti, opatrně a stále ustrašeně.
Naposled se k nim otočila a pokynula na mladého mnicha. Políbila ho tvář, na což on zalapal po dechu, podívala se mu do očí a řekla:
Střežte toto místo svými životy a čekejte na můj návrat.
Přikývl ale nic neříkal.
A na to se mniši zavřeli uvnitř kaple a nechali nás odejít odkud jsme přišli.
Tehdy jsem si napsal do deníku:
Takhle se to dělá, když chcete vyděsit hromadu mnichů. Nevlítnete tam a nezačnete před nimi mávat vším co máte. Vejdete mezi ně a chováte se jako to, z čeho pramení jejich nejhlubší strach a současně jako jejich nejuctívanější věc. Chováte se jako ďábel i bůh sám, oba vtělení do jedné nádoby. Chováte se jako Regina. Ukážete se jako rozbitá sklenice slepená dohromady, sklenice z lítosti, dobroty, úsměvů a světla, ale plná děsů, které prosakují spárami a ukazují svou pravou náturu na povrchu.
Mířili jsme zpět k autu. Už z dálky bylo slyšet že řidič spí. Hlasitě. Probralo ho Reginino zaklepání na okno, ale ani její úsměv nezabránil jeho vyděšenému výrazu, když vystřelil do vzpřímené pozice a začal se okamžitě upravovat do reprezentativní podoby.
Já na Regině viděl, že byla zpět ve svém pohodlí.
Vyrazili jsme dál a aniž jsem se nadál, stáli jsme uvnitř odletové haly letiště Otopeni, v Bukurešti.
Řidič nám předal každému dva lístky, kývnul a uklonil hlavu směrem k nám, a s tím, a s výrazem velké úlevy ve tváři, byl pryč.
Na mém lístku bylo: Bucharest Otopeni (OTP) – Moscow Sheremetyevo (SVO)
Jsi blázen? Nemůžu letět do Moskvy!
- vyprskl jsem překvapeně.
Proč ne?
- zeptala se mě Regina, klidně. Chtěla vědět proč a vypadala jakoby opravdu souhlasila abych zůstal v Rumunsku, kdybych jí dal jasný důvod.
Na chvíli jsem se zasekl… proč bych vlastně nemohl?
Nemám přece vízum. Nepotřebuju do Moskvy vízum? Navíc nejsem plnoletý a potřebuju doprovod.
- napadlo mě jako první.
To je vyřešené.
- odpověděla a předala mi můj nový pas.
Jak se zdálo, tak nyní jsme byli bratr a sestra, a oba jsme ruské vízum měli.
Christina a Johannes Alt.
To si děláš… vážně?
- a nemohl jsem se nesmát.
Alt znamená německy starý.
Narozeni ve Vídni, ovšemže.
Nechtěl jsem ani vědět jak se dostala k mé pasové fotografii. Byla to jedna z nejčerstvějších, stará asi měsíc, kterou jsem musel donést do školy aby měli co dát na můj diplom nebo tak něco. Donesl jsem jim ji, ale teď jsem měl pocit, že budu celý proces nucen opakovat, protože ji ztratili.
Tohle všechno pro mě bylo každopádně jako z filmu. Vážně jsem si myslel že se takové věci dějí jen ve filmech, ne doopravdy. Musel jsem si na chvíli sednout abych chytil dech. Regina na mě koukala a usmívala se. Usmívala se stejným způsobem jako byste se vy usmívali na malé dítě, které právě objevilo něco nového a pro něj velice zajímavého, jako například startující letadlo, ale současně naprosto běžného pro dospělého.
Fajn.
- souhlasil jsem, a oba jsme postoupili k odbavení na let do Ruska.
Byli jsme tam skoro hned. Regina strávila celou cestu koukáním z okna. Let netrval ani tři hodiny, ale byly to celkem nudné tři hodiny. Napadaly mě věci jako třeba zda by mohla skočit z letadla a doplavat, ale pak mi došlo že nejsme nad mořem.
Bouře právě dorazila do Ruska. říkal jsem si když jsme přistávali a viděl jsem Reginu začínat být nervózní a nedočkavou, jako bouře čekající na správný okamžik.
Ačkoliv bylo už po půlnoci, podobné auto s podobným řidičem na nás čekalo i tady.
Tento řidič se ale zdál méně vyděšený a obecně v pohodě.
Regina kývla a on jí vyskočil otevřít dveře. Nastoupili jsme a ani ne za třicet minut jsme stáli před obrovským a působivým hotelem.
Hotel Ukraina
Byl jsem jím ohromený, ale unavený. Jediné co jsem chtěl byla příjemná dlouhá horká koupel a pak dlouhý hluboký spánek s Reginou po svém boku. Ale Regina měla jiné plány…