když se historie opakuje [část jedenáctá]
5. leden 2005, hodně po půlnoci
Stáli jsme tam v téměř naprosté tmě a něco tam s námi definitivně bylo, něco co se pohybovalo tmou, ve skrytu noci demonstrativně vzdorující Regině. Připadalo mi, že jsme tam napjati stáli hodiny, ale muselo to být jen pár okamžiků. Regina upínala svůj pohled šelmy do vzdáleného stropního rohu, ale byla taková tma, že i kdybych stál přímo pod ním, neviděl bych tam nic.
Pamatuju si, že mě tehdy napadli vlkodlaci. Nevím už ani proč, měsíc už zvolna ustoupoval do novu. Později jsem se sám sobě smál, protože od té doby vím že vše, včetně nadpřirozeného, resp. toho co dnes považujeme za nadpřirozené ale je ve skutečnosti vysvětlitelné, má své meze. A právě jednou z těch mezí je, že se nikdo nepřetransformuje ve vlka jen protože zrovna svítí měsíc. Tak jako upíři nemohou změnit podobu. Proto vlkodlaci neexistují.
Pohádky. Ujistili mě o tom, mimojiné, někteří velmi, VELMI znalí lidé. Ačkoliv si nyní uvědomuju, že spousta z toho, co jsem se dozvěděl, mohla jimi být opět úmyslně zkreslena, tenhle fakt to nemění.
Žádní vlkodlaci, přinejmenším ne v pravém slova smyslu jak vysvětlím později, ale místo toho z nejtmavšího stínu pod stropem, přímo přede mě, elegantně a neslyšně seskočila vysoká, štíhlá, krásná dívka… ale její zevnějšek pro mě v první okamžik opravdu nic neznamenal.
Měl jsem moment na to si ji pořádně prohlédnout. Nebyla oblečená ani zdaleka dostatečně na takovou lednovou noc. Těsné krátké džíny, černé vojenské boty, a nahoře jen tenká denimová bunda, zapnutá pouze u krku nechávajíce vše pod ní, mimo toho co zakrývala těsná sportovní podprsenka, odhalené. Opravdu zvláštní outfit a já se nemohl než divit, jaktože nezmrzne. Sám jsem byl navlečený až po zuby a stejně mi byla zima.
Dlouhé hedvábné vlasy jí sahaly až do dolní poloviny zad. Ne blond, víc než to, stříbrné, téměř úplně bílé. Měsíční světlo tomu rozhodně napomáhalo. Její rty byly úzké, téměř chybějící, narozdíl od rtů Reginy, vždy plných, lesklých a růžových, vždy připravených políbit, nebo kousnout.
Byla ještě bledší než Regina a její oči věrně odrážely barvy mělkého mořského pobřeží. Ten zvláštní druh průhledné zelené, bledé přesto stále silné a důrazné. Na moment se zdálo, že se v nich odrazila jiskra, ale pak z nich náhle vymizel veškerý život, barva i hloubka.
Prohlížela si mě… podezíravě, zkoumavě. Především oči, pak řetízek přívěšku skrytého pod bundou, zběžně zbytek a odvrátila se. Vše to během zhruba dvou sekund. Počínaje okamžikem kdy odkudsi shora seskočila. A nemám ponětí jak se tam nahoru dostala, ani jak se tam vlastně udržela, ale nějaká podpora tam být musela.
Každopádně odvrátila se ode mně a pohlédla na Reginu, která se vracela do své obvyklé pózy, srovnávala si oblečení a vůbec vypadala podezřele v pohodě. I dýku schovala do své kožené bundy.
Má královno…
- klaněla se před ní! Tahle stříbrná liška tu najednou klečela před Reginou na kolenou.
Vstaň a přestaň tohle dělat pokaždé když mě vidíš. Raději bych polibek.
- skočila jí do řeči Regina a já se začínal těšit, co všechno dneska ještě neuvidím.
Následoval ale jen pocit zklamání, poté co stříbrná přikročila k Regině, a má Regina ji políbila, ale jen na čelo. V tu chvíli mi najednou přišly jako matka s dcerou. Upřímně jsem doufal že nejsou. Nebyly.
Co ty tady děláš?
- zeptala se jí Regina spíše rozhodným tónem.
Měla jsem v úmyslu se tě zeptat na to samé.
- stříbrná se najednou zdála k Regině velice přátelská, promlouvajíce tónem, kterým byste mluvili s někým sobě rovným.
Víš moc dobře, že mými záležitostmi se nemusíš znepokojovat.
- odpověděla Regina tónem, z něhož měla stříbrná pochopit, že jí do toho nic není, a já jen doufal, že nebude Reginu dále pokoušet, protože jsem ji viděl v agresivní ráži před pár minutami a na druhé kolo jsem nebyl připraven.
Promiň mi.
- a opět sklopila hlavu. Po dostatečné odmlce ji opět zvedla a pokračovala: Bylo mi oznámeno, ve tvé nepřítomnosti, že zde došlo ke dvěma zabitím. Přišla jsem na to dohlédnout.
Inu? Co jsi objevila, Viktorie?
- ptala se Regina lehce pobaveným tónem. Já myšlenku na další mrtvé zrovna dvakrát zábavnou neshledával, a neměl jsem tušení zda Viktorie myslí ty dva upíry, kteří nedávno zemřeli zde.
Nic. Zatím. Teď jsem dorazila…
Já jsem ukončila jejich trápení. Jsou tady, dole, pod mýma nohama, máš-li náladu na rozhovor s párem mrtvé havěti. Už není potřeba na nic dohlížet.
- měl jsem pocit, že Viktorie je někdo, kdo se stará o naléhavé záležitosti pakliže Regina není okamžitě k dispozici, ať už se mnou, nebo s jinými. Po celou dobu měla Viktorie neutrální výraz. Neptala se proč zemřeli ani jak. Ani trochu ji nezajímali, zvláště poté co Regina použila slovo havěť, přičemž se v její tváři jen objevil ještě neutrálnější výraz. Tehdy jsem se naučil význam tohoto, a jemu podobných výrazů, které znamenaly zcela něco jiného, než samostatně použité slovo upír.
Pak se Viktorie, s lehce zvednutým obočím, podívala na mě. Regina její upřený pohled přerušila: Seznam se s mým vyvoleným.
Ale než jsem dostal šanci ji odzbrojit a okouzlit svým šarmem, či komplimentem, než jsem dostal šanci byť jen otevřít ústa a pozdravit ji, Viktorie reagovala:
Vždyť je to jen kluk!
- šokovaně zvýšila hlas.
VIKTORIE!
- okřikla ji Regina.
Já… promiň mi. Nevím co se to se mnou děje. Tenhle… kluk. Jsem z toho nesvá, znervózňuje mě.
- znova se omlouvala, opět se skloněnou hlavou.
Rozumím.
- řekla chápavě Regina. To od ní bylo moc milé, říkal jsem si, ale možná taky Viktorie nebyla jen tak někdo, protože Regina v tu chvíli vůči mě vystupovala dost majetnicky. Netrápilo mě to, ne v tu chvíli.
Pak se na mě podívala a představila nás pořádně.
Viktorie Smirnovová, můj nejbližší doprovod, a také nejstarší.
- řekla Regina. Tohle začínalo být zajímavé.
// Poznámka překladatele: Viktoria Smirnova. Korektní přechýlení ženského ruského příjmení se do češtiny sestavuje z jeho mužské varianty, tedy Smirnov -> Smirnovová.
Ahoj.
- konečně jsem dostal prostor něco říct. Jo! Ale místo odpovědi nebo alespoň přikývnutí Viktorie přišla blíž; až nepříjemně blízko. Přičichla k mým rtům a já sebou cuknul dozadu. Co to má sakra znamenat?
A s tím jsem viděl i její prodlužující se zuby, oči tmavnoucí a rudnoucí, vířící se jako černé vody za divoké bouře.
K nakousnutí…
- a bleskově se po mě vrhla. Z nějakého důvodu jsem ale tohle přesně očekával a tak jsem byl připraven kontrovat svým vlastním bleskem. Konkrétně baterkou, kterou jsem měl přichystanou v ruce, a kterou jsem se na pěknou chvíli sám oslepil než jsem do krypty sestupoval. Teď jsem to samé provedl Viktorii.
Zastavila se, vyprskla, odvrátila hlavu a tam a tehdy jsem věděl, že upíři v noci vidí lépe, mnohem lépe, než my, pokud jsou ve své rozzuřené póze a mají zornice až absurdně rozšířené, tak že nasávají i ty nejjemnější paprsky světla.
Celou reakci Viktorie si můžu jen domýšlet, protože to už mezi námi stála Regina, zády ke mě, zvolna kráčejíce k Viktorii.
Viktorie… to jsem netušila… co v tobě všechno je…
- a pokračovala pomalu, malými kroky směrem k ní. Viktorie nyní couvala a krčila se, snažíce se vypadat menší a štíhlejší než Regina, což jinak nebyl její případ, ať už jste se na ně dívali jakkoliv.
Omlouvám se. Regino. Prosím… Musím z tohoto místa pryč. Necítím se vedle něj sama sebou. Prosím. Byla to chyba…
Ale Regina stále stejným tempem, s našlapováním kočky a vlnitými pohyby hada, kráčela směrem k ní. Blíže a blíže ke své kořisti, kterou nyní byla Viktorie.
Nanapadalo mě proč prostě neuteče, zcela rozhodně na to měla schopnosti. Ale neutíkala. Místo toho zůstala zády přitisklá k jednomu ze sloupů. Byl to ten samý sloup, ke kterému jsem byl, ani ne dvacet minut zpátky, přimáčknut já. S hrůzou v očích sledovala přibližující se Reginu.
Regina byla stále blíže, a zastavila se až mnohem blíže, než bylo nutné. V podstatě přitiskla celé své tělo k Viktorii, a velmi pomalu začala naklánět hlavu. Viktorie už poslušně krk odhalila a protáhla směrem nahoru a doprava. Věděla co přijde. Obě pokračovaly podle známého scénáře, uhlazený tanec, znova a znova procvičovaný napříč staletími…
Mohl jsem slyšet protrhávající se Viktoriinu kůži, probodávání svalů. Cítil jsem to vše znova ve svém vlastním krku, protože to byla přesně stejná situace, v jaké jsem byl před minutami sám. Viktorie se svíjela, ne divoce ale zvolna, házejíce tělem, ruce v pěstích krvácející pro nehty zabodené v dlaních, čelisti sevřené silou která by rozdrtila cokoliv, a mezi zuby se cenil řev nesmírné agónie. Ještě dnes, a zvláště dnes, po tom všem co jsem viděl, mě děsí pomyšlení na to, jaká bolest to musela být, že přinutila upíra řvát. Také jsem pochopil, že Regina je schopna způsobil mnohem horší bolest, než jakou způsobila předtím mně. A pak, že upír častěji než rozum volí kousnutí jako zbraň, pro jeho okamžitou efektivitu, byť krátkodobou.
Mé myšlenky se točily okolo toho co vlastně právě vidím. Jak jsem už věděl, upíři pijí krev kvůli výživě, ale mohou to samé mít i z krve jiného upíra? Co když byla Viktorie čerstvě napitá lidské krve?
Ale za okamžik mě myšlenky opouštěly, když jsem viděl Reginu couvnout, a Viktorii klesnout na kolena. Podívala se na mě a pak sklopila hlavu. Vypadala absolutně vyčerpaně. Měl jsem na sebe zlost, že jsem tohle způsobil, ale pak, ona si začala, mrcha, a zasloužila si to. Taky jsem vážně pochyboval, že na to jen tak zapomene, a připravoval se, že budu mít nepřítele. Na mnohá nadcházející staletí, jak se zdálo.
Ale když jsem říkal, že upíří kousnutí je efektivní jen krátkodobě, myslel jsem to tak. Proti všem očekáváním se Viktorie po chvíli postavila, otřela si slzy (ano, i upíři brečí, normální slzy a ne krev; jen k tomu potřebují hodně dobrý důvod, jako tento) a pomalu došla až ke mě. Já udělal opatrně krok zpět, ale pohled Reginy mě ujistil, že můžu zůstat a nechat ji dojít blíž. Působilo to přesně jako když přijdete na návštěvu k někomu, kdo má psa, a on vás pohledem ujistí, že je poslušný a nekouše.
Viktorie se předemnou dokonce sklonila. To byla vítaná změna. A pak se omluvila.
Omlouvám se… něco je… já… jsi něčím odlišný.
Regina jí do toho vstoupila: No ovšem že je! Podívej se co má na krku!
- a ačkoliv Viktorie začala hledat místo po kousnutí, já viděl pohled Reginy a věděl jsem přesně co má na mysli. Vsunul jsem palec pod řetízek a pohybem od sebe vytáhl zpod bundy svůj přívěšek. S tím se Víktorie ostře nadechla a rukou si zakryla ústa.
Lidská reakce, říkal jsem si. Jsem rád, že nějaké má. Ale upír v úžasu? To se vidí vzácně.
Řekla jediné slovo, zašeptala si pro sebe: Anna
a podívala se na Reginu.
Ano, je to ON.
- a já doufal, že myslí ten přívěšek a ne mně, protože mi to celé, s tím že dřív použila slovo vyvolený, začínalo připadat trochu příliš jako Matrix.
Později jsem pochopil že myslela obojí. Proklatá intuice. Ale v tu chvíli mi v hlavě naskočilo něco jiného. Viktorie věděla kým Regina je, znala její jméno!
Regina, jako vždy, mě měla přečteného jako návod z IKEA a věděla přesně na co myslím. Přišla blíže, podívala se mi do očí, a se zcela vážným pohledem řekla:
Viktorie je mým největším a současně nejšťastnějším omylem. Byla jednou z dívek, které mi matka obstarala, když jsem byla mladá…
- a odmlčela se s náznakem viny v očích.
Neměla nikoho, kdo by ji vše potřebné naučil, a měla hlad. Vypila ale tehdy příliš mnoho a…
- a také Viktorie se odmlčela. Bylo to zvláštní, začaly si doplňovat věty jako dvojčata. Ale pak, pokud jsou spolu dvě osoby několik století, budou mít společného mnohem více.
A to jsem se jí jako bláhové dítě pokusila vrátit. Kousla jsem se a přinutila ji pít. Vypila mé krve více než jí v těle zbývalo své, a tak jsme se staly stejnými.
Chtěla jsem ji zabít. Nechtěla jsem aby byl někdo další jako já.
- přiznala Regina, ale po krátkém pohledu na Viktorii pokračovala: Ale jsem ráda že jsem to neudělala. Dělala mi společnost po staletí, i když v poslední stovce let jsme se viděly jen vzácně…
- a s tím hodila po Viktorii zvídavým pohledem, jejíž výraz byl spíše provinilý.
Našla jsem si partnera.
- vysvětlila Viktorie mě.
Ovšemže, má drahá.
- a s tím ji Regina políbila na čelo. Drahá? Další polibky? Začínal jsem mít pocit, že jsem tam navíc.
Ale pak se Viktorie vrátila k mému přívěšku. Vysvětlila mi, znova, jeho vzácnost a že býval Reginy. Vždyť by mě nikdy v životě nenapadlo ho prodat, tak co sakra. Zasvětil jsem ji v rychlosti do všeho, co jsem už probíral s Reginou, především jak se dostal ke mně. Na to s neutrálním výrazem oznámila:
Pak je musíme najít! Jednou a provždy!
Koho?
- nedošlo mi to.
Ty, kteří jej dali mě, a posléze i tobě.
- hned pochopila Regina. To nemohlo znamenat nikoho jiného než BEK, černooké děti.
To myslíš vážně?
- aniž bych nechal kteroukoliv z nich promluvit, byl jsem si sebejistý: Vždyť věrohodně víme, že se ukázali jen dvakrát, za celých pětset let, odnikud a zmizeli neznámo kam!
Ano. Ale nikdo je ani nikdy nehledal. Pokud víme, nikdo ani neví, že existují.
- a s těmi slovy už Regina, dle výrazu ve tváři, připravovala plán.
Nejprve musím najít svého tvůrce. Snad bude vědět víc…
Měl jsem pocit, že se jí její vlastní plán příliš nezamlouvá. To se u lidí stává málokdy.
Ale sama jsi…
- ale nedostal jsem příležitost dokončit větu.
Vím co jsem říkala…
- a přejela mi rukou po tváři a prsty dolů ke krku, aby zkontrolovala, zda se mi už rány stihly zahojit. Stihly.
Nikdy jsem ho nenašla protože, tak jako ty děti, nikdy jsem nehledala. Nejsem od přírody příliš zvědavá…
Tak to je mi novinka.
- nemohl jsem si pomoct.
Viktorie se usmívala. Hádám, že pro ni byl pohled na člověka, kluka, batole v porovnání s jimi dvěmi, protiřečícího Regině a dělajícího sarkastické komentáře, velmi velmi vzácný.
Ano, no, ten přívěšek je pro mě velice důležitý.
- a s těmi slovy musela vidět, jak mi okamžitě zkazila náladu. Samozřejmě, měl jsem za to, že ji zajímám více já než můj přívěšek.
S těmi slovy se celý kostel zahalil do ticha. Baterku jsem měl zhaslou a jediným světlem byly paprsky měsíce, nyní se skrývajícího za jeden z pilířů kostela. Zvláštní pocit, strašidelný. Tady jsem stál já, v úplné tmě, nad kryptou s kostrami stovek lidí i upírů, a vedle mě dvě, stále spíše iritované a hladové upírky.
Byla to má nejhorší noční můra a současně můj nejkrásnější sen. Tam, v tom tichu, Regina opět jednou elegantně zdůraznila své vůdčí schopnosti, svůj způsob říct cokoliv komukoliv, protože ona byla královnou. Měla eleganci francouzské princezny a současně tvrdost, ambice, sebedůvěru a výraz římského císaře.
To vše vložila do jediné, docela jednoduché, věty. Prolomila mlčení, pozvedla ruce a autoritativně sdělila: Rozhodla jsem. Musíme to prodiskutovat hlouběji.
Jo…?
- řekl jsem, a okamžitě jsem byl zpražen pocitem, že bych měl zatraceně sklapnout protože ještě neskončila. Opět, láska a nenávist, zasloužila by praštit za svou úskočnost a políbit za jistotu a důvěru, kterou vzbuzovala. Bylo příjemné být ve společnosti někoho, kdo vždy ví co dál. A nezdráhá se říct co dál.
Opusťme tohle místo. Čpí to tady.
Já si nevšiml. Kadidlo? Ne.
Viktorie. Pošli zprávu Karlovi. Zastoupí tě ve tvé nepřítomnosti.
A mě napadalo akorát, co by se asi stalo tomuhle Kárlovi kdyby něco podělal, ale pak, nemyslím si, že by Regina nechala kohokoliv jiného rozhodovat o opravdu důležitých věcech. Pokud by mu ovšem natolik nedůvěřovala, což se mi nezdálo, nicméně během toho zlomku sekundy jsem začal trošku žárlit.
Zatímco se Viktorie připravovala vyrazit, Regina ještě dodala: Zámek.
Viktorie přikývla a během momentu, se svištivým zvukem, skoro jako ve filmu, stála u dveří, které se zdály, že se otevřely samy, speciálně pro ni. Ještě se na nás dva naposledy podívala, a byla pryč.
Regina mi stále dlužila nějaká vysvětlení. Alespoň já si to myslel. Ona byla zjevně přesvědčená, že jsem už viděl a věděl až příliš. Tak či onak, chytila mě za ruku, což mě přinutilo odvrátit pohled od dveří směrem k ní. Měla sklopenou hlavu a neviděl jsem jí do obličeje, ale narovnala se vzápětí poté, co na sobě ucítila můj pohled. Zvedla hlavu a s očima koťátka ale velice nezbedným úsměvem se mě zeptala:
Připraven?
Víc než kdykoliv.
- neměl jsem ponětí na co jsem měl být připraven.