žijí mezi námi

nespatřeni,
nikoli neexistující

pravda o upírech,
aneb jak jsem musel
opustit svou zemi

síla korumpuje [část dvacátá osmá]

léto 2005, Sighişoara

Byl jsem zpátky doma aniž jsem se nadál a nemohl jsem si to načasovat lépe, nebo hůř, záleží na tom, co jsem zrovna chtěl víc. Chtěl jsem totiž současně dvě věci, které si vzájemně odporovaly.

Chtěl jsem normální život, ale chtěl jsem dobrodružství. Chtěl jsem pohodlí domova, ale chtěl jsem Reginu. Nakonec jsem nezískal ani jedno.
Přísloví o honění dvou králíků se zas a znova ukázalo naprosto pravdivým.

Prošel jsem naší hlavní bránou z černého litého železa, byla dokořán, a otevřel vchodové dveře. Uvítaly mě úsměvy a slyšitelná úleva obou mých rodičů, kteří byli doma a čekali na mě. Věděli, že bych měl každou minutou dorazit, protože jim to, jak se zdá, vzkázala Blanche. Řekněte mi, jak to mohla vědět?

Celý den jsem strávil v zahradě, ve vysoké trávě s mými dvěma psy, nádhernými německými ovčáky, kteří byli šťastnější než kdy jindy, že mě zase vidí. Měl jsem potřebu se uvítat nejen s nimi, ale s celou zahradou a obzvlášť se starým ořechem (stromem) na jejím opačném konci. Jako už poněkolikáté, nechal jsem se vůní čerstvých ořechů obklopit a v myšlenkách se vrátil do svého dětství, kdy mě neznalost toho co přijde vůbec neděsila.

Ten den, i několik dalších, jsem na chvíli přestal psát a místo toho jsem si svůj deník začal procházet. Začal jsem si rekapitulovat úplně vše, co jsem měl zapsáno, a zda a jak by se to mohlo vztahovat k událostem posledních měsíců.

Málokdo si dnes vede deník, já to ale dělal, ve všelijakých podobách, od nejzazších dní, které si pamatuji.

Už jako čtyřletý, aniž bych ještě psát uměl, jsem kreslil (nebo se o to alespoň pokoušel) události uplynulých dní, a pak postoupil k zápisníkům, složek s papíry a fotografiemi, ke skutečnému fyzickému deníku, a nakonec k laptopu. I mé tělo se stalo deníkem, se všemi jizvami, které jsem utržil na zbytek života.

Dokonce i ten starý ořech, který mi dělal společnost a poskytoval místo k odpočinku u jeho kořenů, byl víc než jen strom. Byli jsme přátelé od dětství a znal všechny mé zážitky. Vím, že mluvit se stromem je trochu potrhlé, ale já mám rád osobní spojení se vším, se stromem, s knihou, s koněm nebo s člověkem. Navíc, uvědomujete si, že téměř každý mluví se svým autem?

Byl to strom, který si svým životem také nesl známky dob minulých. Jména milovaných, které jsem do něj vyřezal, jizvy po mých botách, když jsem se nesčetněkrát pokoušel vydrápat nahoru, a také stopy po větvi, která povolila pod váhou mého těla, když mi bylo osm. Tehdy jsme měli oba pěkně špatný den.

A tak jsem si procházel stránky a dělal to, co se s deníky dělat má: S úsměvem vzpomínal.

První noc se ukázala mnohem osamělejší než jsem čekal. Je zajímavé, jak jsem si během měsíce zvykl každou (téměř) noc spát s někým ve své náruči. Také je fascinující jak lidská mysl (duše?) touží po vášni, vzrušení, pumpování krve, strachu a zážitcích, jedním slovem po adrenalinu, když nic takového není v dosahu, ale odmítá to a snaží se všemu uniknout, pokud je toho příliš. Adam a Eva, že by, ačkoliv doslovně je to absolutní blábol, metaforicky říká velkou pravdu o lidské přirozenosti: Vždy budeme nejvíce toužit po tom, co nemůžeme mít.

Následující den, kolem sedmé večer, jsem se už těšil na setkání se svými nejbližšími přáteli, Blanche, Viktorem a Sofií. Šel jsem pěšky celou cestu až ke Concordii a vzal jsem to tou starou stezkou, které jsem se vyhýbal, protože to právě tam všechno začalo. Na starých schodech vedoucích skrze lesy až na náměstí citadely. Byl jsem šťastný, že můžu po tom všem opět kráčet po těch starých cestách. Jak už jsem napsal dříve, není nic zázračného na známých cestách, mohou být rovnější nebo hladší, ale nakonec, vedou stále na ta samá místa. Ale tam tehdy bylo mé přání právě takové, chtěl jsem, aby mě přivedly zpět ke svému starému životu.

Pohled do minulosti.

Než jsem dorazil do Concordie, rozpršelo se. Byl jsem tam jako první. Posadil jsem se ke stolu, u nějž jsme sedávali téměř vždy. Čtvercový stůl ve vzdálenějším rohu místnosti, s malým dřevěným kvítkem uprostřed a čtyřmi sklenicemi, s ubrouskem v každé, připravenými nejen pro pravidelné hosty. Na okamžik jsem se zastavil a zadíval skrze jedno z velkých oken, které sahaly od země až po strop, a na ten moment tam, když mi pohled ven zkreslovaly tisíce vodních kapek stékajících nejprve pomalu, pak akcelerující a mizící stejně rychle jako se objevily, na ten moment mi to připadalo, jako bych se díval zpět na své dětství. Ovšem, vše bylo pokřivené a zamlžené, možná trochu jiné, ale věděl jsem, že v jádru zůstává všechno stále stejné.

Viktor se Sofií mě nenechali dlouho čekat. Když dorazili, musel jsem je obejmout. Své to co pokaždé jsme dostali téměř obratem a tak jsme tam chvíli seděli, srkali své horké kávy jako pozůstatky horkého letního dne, který tak náhle vychladl, koukali na sebe a nic neříkali. Byli jsme hlavně rádi, že jsme zase spolu.

Kde je Blanche? - promluvila první Sofie.
Jak to myslíš? Není tady, nepřijde…? - odpověděl jsem otázkou, ale než se stačili zatvářit tázavě a zmateně, vzpomněl jsem si.

Ah, jasně. Zapomněl jsem. Stará se teď o Viktorii. - dodal jsem.

Cože? Co tím myslíš? Ta… kreatura se o sebe nepostará sama? - Sofie už touhle dobou byla upíry pořádně frustrovaná. Pochopitelně, vždyť počínaje dnem, kdy jsem jim o nich řekl, se všechno rozpadalo a měnilo. Ale pro mě to nebylo nutně k horšímu.

Co se stalo? Kde jste vůbec byli? - ptal se Viktor: Ani ses neobtěžoval zavolat. Někdy jsme si říkali jestli nejste oba mrtví. - dodal.

Byl jsem celou dobu s Reginou. Udělali jsme si takové prázdniny. - nebyl jsem ani zdaleka připravený jim říct co všechno se stalo. Ani jsem jim to říkat nechtěl. Později, kdy jsem jim to říct chtěl, jsem k tomu už nedostal příležitost. A tak zde vyprávím svůj příběh světu a přitom jsem jej nedokázal povědět těm, které by pravděpodobně zajímal nejvíce, nemluvě o tom, že by si pravdu znát zasloužili.

Viktorie měla malou nehodu a potřebovala pár měsíců ke zotavení. Blanche se o ni stará než nabere dostatek sil.

Jakou nehodu? - Viktor naléhal.
Regina jí utrhla ruku. - odpověděl jsem jako by to byla ta nejobyčejnější věc na světě.

Sofie na mě zírala s pootevřenou pusou a v jejím výraze se mísila fascinace a škodolibá radost, a překvapivě možná zrnko starostlivosti. Rozhlédla se vpravo, vlevo, naklonila se směrem ke mě a ztišeným hlasem se zeptala: Doroste jí nová?

Přišlo mi to strašně vtipné, nemohl jsem si pomoct. Odpověděl jsem jí stejným způsobem, imitoval jsem její tón a předklonil se stejně jako ona: Ano.

Výraz jejich tváří byl k nezaplacení a já měl vážně dobrý pocit. Sice do dneška nevím, na co jsem byl hrdý nebo co to bylo, ale bylo to příjemné.

Takže je jako ještěrka. - napadlo Viktora.
No, já myslím že Regina je v tomto ohledu lepší. - přidala Sofie a já musel přikývnout. Trefila se tady rozhodně do černého. Regina byla z těch dvou tím, kdo byl had, pokud se nad tím trochu zamyslíte.

A co vy dva? Všechno v pořádku? - zeptal jsem se.

Jasně, všechno je oukej, a hlavně nuda co je Blanche pryč. - odpověděl Viktor. Její přítomnost stála za to od té doby co… však víš. - dodal.

Nebyl jsem si jistý, jestli Sofie souhlasí, ale nevypadalo to ani, že by byla výrazně proti.

O čem jsme se bavili dále se mi už vytrácí. Vím, že jsme v tomto tématu pokračovali jen chvíli, možná pár minut, a pak jsme se vrátili ke svým starým konverzacím, jejichž zábavnost nikdy neutuchala. Bezvýznamné štěbetání, které pro mě tam a tehdy bylo naprosto božským. Měl jsem plné zuby důležitých a vážných rozhovorů.

Kolem deváté večerní už se restaurace i město okolo ní výrazně uklidnily a utichly, a nám už nezbývala žádná smysluplná témata. Plácali jsme o blbostech, jen abychom měli důvod srkat další kávu. Někdy v tu dobu jsem se opět zadíval skrze okno vedle nás. Jen tak, na pouliční lampy, na které je vždy pěkný pohled, protože jsou vyvedeny ve stylu snad Londýna sedmnáctého století. Ve skleněném domečku nahoře se dříve zapalovaly svíce, ale dnes tam již sídlí elektrické žárovky a tak je sklo mléčné a zažloutlé, aby vzhled a dojem zůstal zachován. Ne že bych věděl, jak vypadaly a působily tehdy, ale zdálo se mi, že je Regině v jejich blízkosti příjemně, ne jako okolo zářivek a neonů, poblíž kterých vždycky mžourala.

Na rohu terasy jsem uviděl siluetu postavy a šťouchl jsem do Viktora i Sofie ať se podívají, ale než se stačili otočit, postava byla pryč. Pokud tam vlastně vůbec někdo byl, už jsem byl sám pěkně unavený a tak jsem to hodil za hlavu. I naše setkání se pomalu chýlilo ke konci.

S Viktorem jsme doprovodili Sofii domů a pak kus pokračovali společně. Naše cesty se brzy oddělily, ale během toho krátkého času, kdy jsme šli stejným směrem, mi řekl něco, na co nikdy nezapomenu.

Hele kámo, poslouchej… vím, že jsi vždycky věřil, že dokážeš cokoliv, a to se mi na tobě líbí. Ale tady tohle, to co děláš právě teď… nejsem si vůbec jistý, že to skončí zrovna dobře, pro nás všechny. Jen chci říct… sám jsi vždycky hluboko uvnitř věděl, že věci nebývají tím, čím se zdají, a to jsem se od tebe naučil, ale co když někdy jsou? Co když Regina a ostatní vážně jsou tím, co nás o nich historie naučila, nebo nás zkoušela naučit?

Čím?

Démony.

Tehdy jsem mu řekl přesný opak toho, co jsem si doopravdy myslel…
Možná máš pravdu.

A má odpověď se od té doby nezměnila. Má odpověď jemu.
Ale postupem času se víc a víc přestávala příčit tomu, co jsem si opravdu myslel.


nahoru   |   následující: dlouho jsme se neviděli

197owRbvGK9ytWwmGjTVuZ4EriCeRXX17G



comments powered by Disqus