test před zkouškou [část čtyřicátá první]
6. září 2007, Sighișoara
Následující díly budou vždy popisovat jeden den. Budou konečně leccos odhalovat, ale neočekávejte žádné náhlé ani velké věci. Všechno přijde postupně, tak aby vše zapadlo logicky do příběhu, tak aby to dávalo smysl.
Září. Sighișoara. Noc. Od posledního příspěvku uběhl den. Obyčejný, překvapivě nudný den. Nenapadá mě nic zvláštního, co bych o něm měl napsat. S Reginou jsme strávili odpoledne s mou rodinou. Poprvé tehdy byla na déle než pár chvil v jedné místnosti s mým bratrem, ale nic zajímavého se nestalo. Pak přišla noc.
Okolo desáté začala být jakási netrpělivá. Stále kmitala pohledem zleva doprava jako by něco nebo někoho očekávala.
Ale to nebylo ono. Ne tak docela.
Postávali jsme v zahradě a teplo léta se stále drželo ve vzduchu, byť už jen stěží.
Inu… nepolevil jsi příliš?
- měla na mysli fakt, že jsem trénoval jako maniak každý jeden den. Jasně, trochu jsem to flákal, hlavně ze začátku, ale i přes onen absťák jsem se neustále zlepšoval.
Chceš si mě vyzkoušet?
- odvětil jsem.
Ale? Chlapec chce tahat ďábla za rohy?
- pousmála se.
Přesně!
- řekl jsem zrovna ve chvíli, kdy jsem se musel vyhýbat jejímu výpadu. Minula. Říkal jsem si tehdy, že si se mnou stejně jen hraje, ale teď, o pár let později, si tím už nejsem tak úplně jistý.
V každém případě ten pohled v její tváři (snad v reakci na ten můj) mi dost dobře posloužil jako slušná dávka velice potřebné sebedůvěry, která mi tehdy řádně scházela, avšak s návratem Reginy se začala vracet i ta.
Vymrštila se proti mě znova a já znova uhnul, tentokrát to ale bylo mnohem těsnější. Hrála si se mnou nebo mě snad zkoušela? Prověřovala jak se pohybuju? Nedokázal jsem říct. V každém případě to nebyl souboj, byla to jen taková hra. Vlastě tady jen pobíhala okolo a snažila se mě nachytat v nepozornosti. Což je klíčové v souboji s upíry. Udržovat si vzdálenost, útočit skrze obranu, tedy jen ve chvíli, kdy se oni přiblíží. Jakýkoliv výpad by byl chybou. Jakmile vás jednou lapí, je po všem, protože prostě nemáte dostatek síly přemoci je.
Ale tohle nebyla ta Regina… Regina, ve smyslu, královna upírů Regina. Tohle byla jen obyčejná holka od vedle, ač tedy o něco vzteklejší a silnější než průměrné dívky. Však, jen se vraťte k některým dílům, kde popisuji, když s někým opravdu bojovala, a uvidíte, že to bylo něco úplně jiného, než nyní.
Pokračovali jsme ještě pěkných pár minut. Matka s otcem nás pozorovali z terasy. Ta byla asi jen metr nad zemí, napojena na dům, od něhož jsme byli možná dvacet metrů daleko.
Bavili se. Ale nemám nejmenší představu, co tehdy jeden druhému mohl říkat. Dnes se snažím věřit, že to bylo něco ve smyslu: Koukej na ně, jak si hezky hrají…
ale jsem si celkem jistý, že to tehdy bylo něco úplně jiného. Ale když tomu na okamžik věřím, cítím se lépe. Dnes. Tak co? Lhát sám sobě? Zdá se nakonec, že jsem to dělal dělám dost hodně.
Rozhodně jsi vyrostl…
- řekla Regina a to byla každopádně pravda. Už jsem teď nestál v jejím stínu. Co do velikosti tedy. Byl jsem o drobet vyšší, mnohem širší a výraznější než ona. Opět tedy ale pouze tělem, od krku dolů, nikdy ne pohledem. Protože ty její oči, její pohled, ten by mohl soupeřit s čímkoliv na tomto světě.
Mohli byste být tím nejsvalnatějším a nejnaštvanějším člověkem vůbec, ale když se na vás podívala tím svým zvláštním pohledem, ustoupili jste sakraže vzad.
Nevím samozřejmě, zda znáte někoho, kdo takový zabijácký výraz má. Vím, že někteří muži s ruskými kořeny ho mívají. Ale pokud tedy znáte, představte si jej a znásobte si ten jeho pohled kolikrát potřebujete, abyste nedokázali udržet pohled do jeho očí.
Jistě, netvářila se tak neustále, ale věřte mi, zafungovalo to až magicky v tolika různých situacích, které by se jinak vyvinuly naprosto jinak. Ve smyslu hůř, dopadly by mnohem hůř.
Ale zpět.
Přibližovala se zase ke mě, ze zadu. Začínala mě štvát. Slyšel jsem její kroky a s prudkým otočení jsem se ohnal, abych trefil cokoliv, čím ke mě byla zrovna nejblíže.
Trénujete? Sparring? Nebo děláte nějaké bojové (bojovnější) sporty? Případně, pokoušel se vás někdy někdo štvát až do bodu, kdy ve vás něco přeplo?
Ptám se, protože pak znáte ten pocit, kdy se zábava pomalu změní ve vážnou věc, aniž si to uvědomíte. Jen se bavíte a než vám to dojde, jste naštvaní a nechápete co se to stalo, když jste si ještě před okamžikem jen hráli.
To byl teď můj případ.
Nic jsem při svém rozmáchnutí netrefil. Otočil jsem se a nikdo tam nebyl. Zmizela, jen aby na mě seskočila ze stromu, ani ne o sekundu později.
Srazila mě k zemi a já si zlomil (asi jen vykloubil) prst, když jsem padal.
Zatraceně…
- vyprskl jsem.
Nejsem… buď něžná, ano?
- řekl jsem uštěpačně, samozřejmě, jak chcete být něžní v souboji? Otočil jsem se a vykročil směrem k domu. Následovala mě v těsné blízkosti. Jsem si naprosto jistý, že se za mými zády usmívala. Neviděl jsem to, ale jsem si jistý. Nalhávám si to opět?
Pokaždé jsem byl trochu v úžasu, jak má rodina všechny tyto věci zvládala. Připadalo mi, a stále připadá, jako by to byla taková nějaká trochu konspirace. Jistě, jsem si jistý, že s tím měla Regina hodně co do činění, k čemuž se opět brzy dostanu, ale stejně, to jak všechno zvládali bylo až skoro zázračné. Bez otázek, beze smutku, bez tajnůstkaření.
A to i přes to, že si všichni byli moc dobře vědomi (až na mě, očividně) jaký bude další směr vývoje věcí. Což znamená něco po vzoru toho, jak to dopadlo s Blanche. Tehdy jsme nad tím ale nikdo příliš nepřemýšleli.
Jakmile jsem vkročil do domu, Regina na mě skočila znova a přitiskla mě ke stěně, tváří ke zdi. Bylo mi jasné co dělá. Takhle byla zvyklá se krmit na většině lidí. Kvůli pocitu viny? O tom pochybuju. Možná pro lepší kontrolu nad obětmi. Jenže se mnou to tak dělala jen zřídka.
Později se mi už pak při tom pokaždé dívala do očí. Tak jsem, přirozeně, musel reagovat.
Místo toho abych se jí poddal, začal jsem se bránit.
Byl to jeden ze, snad jen dvou, případů, kdy jsem se jí bránil.
Několikrát si mě otočila a jednou rukou chytila obě mé ruce nad hlavou. Druhou si přidržela mou hlavu nakloněnou do strany a zatímco já sebou škubal, zanořila mi své ostré a dlouhé zuby hluboko do míst mezi krkem a levým ramenem. Stále jsem prskal a nadával, přestože jsem byl zcela znehybněn. Neměl jsem z ní strach, ani jsem nebyl naštvaný, vlastně vůbec, jen jsem tak nějak pokračoval v té hře na zuřivost, která začala venku, a pro ni to byl způsob jak vypustit páru (asi).
Jen jsem prostě… nechtěl. Na tom ale nezáleželo. Byla už dávno určitě pevně rozhodnutá, že musím moc dobře vědět, jaké to je, když se na mě krmí upír. Z principu, ať už měla hlad nebo ne, musel jsem si to navždy dobře pamatovat.
A řekl bych, že je to dobrá praxe, pokud někoho plánujete změnit. Aby to pořádně na vlastní kůži poznal i z pohledu oběti. Mě teda ani jedno moc nezajímalo; ani jak se cítí oběť, ani nějaké její plány na proměňování.
Nakonec, platnost této mé teorie mi byla dokazována dostatečně často. Občas mě kousla jen tak, na pár sekund a pak nechala být, pro nic za nic, a pak mě kousla znova, do toho stejného místa. Tentokrát to bylo jiné, ale stále to bylo kousnutí.
Když skončila, konečně se mi podívala do očí.
Někdo se nám ale rozzlobil, že ano? Skoro toho cítím chuť.
- řekla.
Ty mě zlobíš.
- řekl jsem, s polovičním úsměvem.
To není vždy něco špatného…
- dodala.
Ale o pěkný kus jsi mi vyrostl…
- řekla znova, koukala na místo, kam byla ještě před momentem zakousnutá, čímž naznačovala, že je mě větší porce jídla.
A pak mě hryzla znova. Do krku. Divoce a přímočaře. Tohle tentokrát bolelo. Dost. Očividně úmyslně. Zatracená potvora.
Už mi ale nedržela ruce a měl jsem prostor. Chytil jsem ji za hlavu a opatrně, ve smyslu zpomal (ne vypadni), jsem se ji od sebe pokusil odstrčit. Dovolila mi to. Jako pes, který je už unuděný hračkou, do které hryzal poslední půlhodinu, se na mě podívala, zmateně.
Stále jsem oběma rukama držel její hlavu, a v téměř úplné tmě jsem ji políbil, náhle, bez uhýbání. Něco takového, alespoň pro mě, bylo poprvé.
Nemyslím polibek. Myslím načasování.
Byla v ten okamžik při všech svých zesílených smyslech. Upírem zcela naplno.
Oči doširoka otevřené, tmavě rudé proudy vířící v černé temnotě uvnitř. Zuby viditelnější než jsem si je pamatoval, jako by za ten rok také vyrostly. Její tvář na mě přímo vrčela, ale bez použití hlasivek. Někdy později jsem při bližším zkoumání přišel, že je to především důsledek přítomnosti nepřirozeně dlouhých zubů a intenzivního dýchání, které zřejmě krmení usnadňuje. Právě i zde těžce oddechovala a několik svých vlasů měla přilepených v koutku úst kapkou mé krve.
Já, zpocený jako prase z celého toho zápasení, a ona, ve své zcela rozvinuté upíří podobě. Stáli jsme naproti sobě, jeden divoký jako panter, ten druhý (já) právě zažívající něco zcela z jiného světa: ji. Se rty stále úmyslně od mé krve, s ústy mírně pootevřenými a s očima vrtajícíma do hloubi mé lebky. Ten obraz by se vám vryl do paměti na velmi, velmi dlouho.
Políbil jsem ji právě takovou. Ona celá ztuhla. Zůstala zcela bez reakce. Její ruce zůstaly naprosto nehnutě po stranách jejího těla, ani se nepohla, nereagovala. Jen dále opravdu těžce oddechovala. Ačkoliv si jsem naprosto jistý, že úplně vše, co jsem s Reginou dělal (nebo jen jí nablízku), už sama zažila nejméně dvacetkrát předtím, bez ohledu na to jak nepravděpodobné nebo divné se to zdálo, tady se najednou chovala více než… úplně ochromeně.
A jako mnohokrát předtím, i tentokrát jsem se mýlil.
Nešlo vůbec o emoce. Šlo o pocit, fyzický vjem.
Její špičáky, a vlastně špičáky každého upíra, jsou tak citlivé, že i lehký dotek v takovém okamžiku téměř bolí. Co pořád netuším je, jak potom můžou fungovat jako útočná zbraň (neméně pak ke krmení), jsou-li tak hrozně citlivé. Nemám představu ale je to tak, někdy jsou právě takové, tak citlivé, že se na ně nemůžete ani podívat, a jindy jsou tvrdé jako kámen, ostré jako čepel a připraveny bojovat s čímkoliv. Nevím proč, jak a co to ovlivňuje, je to skoro jakoby měly vlastní život, rozum i srdce.
V každém případě, ucítil jsem ji sebou trhnout, když jsem se dotkl špiček jejích zubů svými rty, a pak znova když jsem přitlačil ještě více k plnohodnotnému polibku. Cítil jsem svou vlastní krev v puse, ale tentokrát se mi to už nezdálo tak vzdálené, ani tak nechutné, jako to bývalo kdysi.
Ovšem, všichni jsme se už někdy řízli při vaření nebo práci a strčili si krvácející prst do pusy, instinktivně, automaticky, bezmyšlenkovitě, jako pes který si také líže vlastní rány. Ale tak malé množství ani zdaleka nedokáže předat a popsat, jak krev doopravdy chutná. Ve větším množství je, alespoň pro člověka, kyselá, hořká a sladká zároveň. Je to velice zmatená chuť, která ve spojení s kovovým pachem (a pachutí), svou tělesnou teplotou a trochu olejovou konzistencí, velice rychle začne vyvolávat dávivý reflex.
Já už jsem ji ale tou dobou ochutnal po tolikáté, že už jsem si začínal pomalu zvykat, ať už to zní jakkoliv nechutně, a té noci nad tím ani příliš nepřemýšlel. Regině zcela regulerně přecházel mráz po zádech. Bylo to poznat všemi smysly a bylo to úžasné.
Opět je pro mě těžké to popsat, ale byl to jeden z těch polibků, které bez diskuze překonají i sex. Byl to ten polibek, kdy ze sebe chcete strhat všechno oblečení a zcela se prolnout s člověkem, kterého líbáte. Bylo to jako jeden z těch momentů, kdy opravdu vážně moc chcete někoho kousnout do rtu, ale držíte to v sobě a všemi silami se sotva držíte zpátky.
A tohle jsem cítil JÁ. Teď si představte, co musela cítit ona, a to množství sebekontroly, které v tu chvíli ve své pozici potřebovala.
Možná z toho okamžiku ale dělám velkou vědu a o tolik nešlo. Není to vyloženě součástí příběhu, ale pro mě je to důležitá chvíle.
Co už součástí příběhu je, že to byl jeden z těch momentů, kdy jsem posílil svůj vztah k Regině, své pocity vůči celému společenství a zase o kousek dál posunul myšlenku být jedním z nich. Taktéž to byl asi rozhodující moment na mé cestě po následující dny.
Rád věřím, že jsem ten den prošel oběma testy:
1) Jsi dostatečně silný (ne nutně jen fyzicky)?
2) Jsi stále ten stejný člověk, na kterém mi tolik záleželo?
Po tom všem jsme se pak už jen svezli k zemi. Společně, bez přemýšlení, nohy nám povolily ve stejný okamžik a zapletly se mezi sebe do divného, nám vlastního, způsobu objetí v polosedu.
Chvíli jsme se tam objímali, v naprosté tmě, opřeni o stěnu a klesali dále k zemi…
Myslím, že jsem našla Sigismunda…
- zašeptala směrem ke stropu.
Málem se mi zatočila hlava.