řešení je vám na dosah
[část čtyřicátá třetí]
pondělí, 10. září 2007, Sighișoara
A tak jsme při odhalování upířích tajemství došli až sem.
Cokoliv potřebujete? Spolehněte se na přírodu.
Přesvědčení, že se v upířím světě děje něco mystického nebo nadpřirozeného není nic víc než jen nepochopení věcí existujícího světa.
Pokračujeme tedy.
ALE JÁ MÁM RÁD SVOJE JMÉNO!
- volal jsem za Reginou a snažil se držet tempo její rychlé chůze.
Tam, kam se chystáme, už nemůžeš být, kým jsi. Nemůžeš opustit zemi, ne se mnou, ne s tímhle jménem, ne tam kam míříme. Ne z důvodu, pro který tam míříme.
No dobře teda. Říkal jsem si… tak prostě své jméno nebudu používat.
Jak moc jsem se zase mýlil.
Vážně mě překvapilo, když mě Regina žádala o pomoc, o asistenci při pátrání po Sigismunovi. Neměl jsem tehdy totiž nejmenší ponětí, jak velký a rozsáhlý dopad na celé společenství by jen fakt, že může být na živu, měl. Nikdo nesměl nic vědět, ani Viktorie. Nikdo nesměl ani zaslechnout, že se Regina byť jen pokouší o něco takového, protože to by prozrazovalo její důvodné podezření. A už jen to by pro mnohé byl dostatečný důvod začít dělat drastické změny.
A co mě překvapilo nejvíc bylo, že jediným, za kým mohla v takové chvíli jít, jsem byl já. Nebyl jsem členem společenství ale věděl jsem dost na to, abych jí dokázal asistovat. Přitom vše, čeho jsem se doposud účastnil, byla vlastně zábava. Byl jsem u oněch událostí jen protože chtěla, abych to všechno viděl. Nic z toho nebylo nutné nebo potřebné. Nepotřebovala mě, byl jsem tam jen, protože to chtěla. Ale nyní byly věci jinak. Toto pátrání bylo jen pro nás dva. Přesto ale mělo mít pro společenství hluboké důsledky, jejichž významu jsem porozuměl až mnohem později.
Byl-li by naživu, všechno by se změnilo. Zaprvé by Regina už nebyla nejstarší a s tím by přišla o příslušný status a také o výhody, kterých požívala. Fakt, že byla královnou, vycházel z její pokrevní linie. Pokud by do hry vstoupil někdo starší, jehož navíc byla potomkem, v ten okamžik by přestala být na vrcholu pokrevního rodokmenu a všemu by byl konec. Většina vztahů ve společenství je totiž založena na úctě, respektu, strachu a kombinaci těchto tří.
Pátrání po Sigismundovi bylo stejně tak osobní záležitostí pro ni jako pro mě. Někde v pozadí všeho zůstávalo hledání stopy mého přívěšku, odkud přišel a proč, a jaký byl jeho vztah k těm, kteří ho dali mé matce. Já chtěl navíc prostě pochopit, co jsou zač, zda mají na svědomí upíry a jaké jsou jejich úmysly s lidmi.
Ale abychom se k tomu dostali, aby mohla Regina vyrazit za cílem svého pátrání, potřebovala mě. Tam, kam jsme mířili, nebyli žádní lidé, žádné místa k odpočinku, čekala nás jen dlouhá chůze skrze nekončící prázdnotu až k cíli. Byl jsem stejným dílem výpomocí a doprovodem, jako krevní konzervou. Ale předbíhám, k tomu se teprve dostaneme.
Můžu si jméno vybrat?
Jistě. Co třeba Alex?
Ne.
Daniel?
Ne.
Tak si teda něco vymysli a uvidíme.
Kráčeli jsme směrem k jedinému místu ve městě, kde bylo možno nalézt hlavní důkaz o tom, že jsem se kdy vůbec narodil. Mířili jsme do archivu radnice, který ještě tehdy nebyl digitalizován. Nejsem si jistý zda se od té doby něco změnilo, papírový archiv je pro mnohé stále bezpečnějším místem než elektronická úložiště. Šli jsme po mém rodném listě. Ne abychom ho nechali zmizet nebo ho měnili. Ne. Potřebovali jsme vytvořit nový.
Něco takového ale, dle mého názoru, bylo i nad její schopnosti.
Umět se domluvit s lidmi je jedna věc, ale tohle?
Pokud jste si už procházeli fotografie města, jak zde tak jinde na internetu, pak víte, že radnice je tato až příliš obrovská budova, tyčící se téměř jako zámek nad celým městem. Jakmile jsme do ní vkročili, znova jsem mohl pozorovat něco, čemu říkám okouzlování, ale je to téměř magie. Není to nic nadpřirozeného, jen velmi opatrné a důsledné umění konverzace, pozorování a manipulace s člověkem, za účelem naklonit jeho názor ve váš prospěch.
Není to nic, co by člověk nemohl dokázat, ale s jejím šarmem, vědomostmi a několika staletími tréninku této schopnosti k dokonalosti, jste dostali něco pro mnohé zcela nepřirozeného. I pro mě, jako pro nezávislého pozorovatele, to bylo jako vytržené z filmu. Z toho důvodu jsem později studoval komunikační psychologii se zaměřením na manipulaci, přesvědčování a sociální vliv. Teď už chápu jak to dělá, umím to rozpoznat a do určité míry to použít také, ale nikdy bych se nemohl Regině rovnat. Na to bych potřeboval přinejmenším další století. V každém případě, to co přišlo pak, pro mě bylo ještě zapeklitější.
Za použití všech svých sil zjistila, kdo je zodpovědný za přístup do archivu a správu dat v něm. To veřejná informace není a je tomu tak z dobrého důvodu.
Na konci chodby se dejte doleva a ptejte se po Marii. Ta by vám mohla pomoci.
A tak jsme šli, Regina v čele, já opět v jejím závěsu.
Už sis vymyslel to jméno?
- zeptala se tónem, který dával najevo netrpělivost, a že ho budeme brzy potřebovat.
Pochyboval jsem, že Maria, ať už to byl kdokoliv, nechá jen tak Reginu nakráčet do archivu a cokoliv změnit. Bez ohledu na to, jak přesvědčivá nebo děsivá uměla být, Maria zde nebyla bezdůvodně. Při sebemenším náznaku potíží by zavolala ochranku a to by byl konec. Regina zcela jistě nebyla první ani poslední, kdo by se chtěl pokoušet o změnu záznamů.
Krásné poledne, mé jméno je Regina a to je…
Řekl jsem své nové křestní jméno. Regina se usmála.
Maria byla tou klasickou dámou, úřednicí, daleko po čtyřicítce, trochu při těle, brýle se skly hrubšími než by mělo být povoleno, krátká trvalá barvená zbytečně zdrženlivě na cosi, co měla být kaštanová ale vyšla spíš v karotkovou. Od první chvíle se tvářila iritovaně a v momentě, kdy jsme se přiblížili, si srovnala oblečení a zaujala defenzivní postoj se založenýma rukama, jako by na nás shlížela shora. Tehdy mi to nedošlo, ale typicky když tohle někdo udělá, budete to mít s jeho přesvědčováním k čemukoliv velice těžké.
Také se zdálo, že Marii zajímají více Regininy boty než co říká. Stále si ji prohlížela odzhora dolů a mě také.
Byli bychom tak strašně rádi, kdybyste nám mohla pomoci nalézt ztracený rodný list…
- a s těmi slovy Regina vytáhla maličkou dámskou pudřenku, takovou tu kulatou se zrcátkem a tím malým chlupatým vatovým, ať už se tomu říká jakkoliv, a začala si pudrovat tváře pěkně agresivním způsobem. Během momentu byl vzduch okolo jich dvou plný pudru. Chtěl jsem se podívat blíž, co to zatraceně zase provádí, protože jsem ji nikdy dříve neviděl se pudrovat, ale Regina mi přísným gestem pravé ruky pokynula abych zůstal v povzdálí, aniž by se ke mě otočila nebo přerušila oční kontakt s Marií.
Poslechl jsem. Vždycky jsem ji poslechl, protože jsem nikdy nevěděl, co měla v úmyslu udělat, ale ať už to bylo cokoliv, téměř vždy k tomu potřebovala prostor. Tohle byla jedna z těch chvil, ale současně nikoliv. Očekával jsem násilí, ano, opět, ale místo toho se mi dostalo úžasné dávky naprosté poslušnosti.
Když domluvila, očekával jsem od Marie standardní agresivní tón, jako u všech rumunských veřejných úředníků, a sprosté odbytí jak potřebujeme tamto, tohle, takový papír, povolení a patnáct razítek a jak to vlastně vůbec nejde. Místo toho ale neříkala nic, jen něco nesrozumitelně zamumlala a pohled očí jí zel prázdotou. Zírala skrze mě, skrze Reginu, kamsi do nikam.
No moment! Co to jako je? Upíři přece nedokážou, nemůžou, takhle hypnotizovat lidi. Ne takhle jednoduše jako to ve filmech. Nebo snad?
Marie, drahá, pojďme raději dovnitř. Že je to dobrý nápad, ano?
Mmmff…
- zamumlala a zamířila ke dveřím archivu.
Já zíral. Zcela, úplně a kompletně v šoku. Nic z toho, co jsem doposud viděl, mě nenechalo tak zaraženého a s tak otevřenou pusou. Všechno co jsem zatím viděl mělo nějaké vysvětlení, tohle ale ne. Muselo to být buď nahrané nebo nadpřirozené, to jsem si alespoň v tu chvíli říkal, neviděl jsem žádnou jinou možnost.
Maria nás dovedla do hlavní místnosti archivu a jakmile jsme byli uvnitř, Regina zavřela dveře, posadila Marii do jednoho z křesel a rozsvítila světla. V tomto pořadí.
Marie… chtěla jste nám přinést nový rodný list a pero, že ano? Ten, který hledáme nemůžeme najít, proto potřebujeme nový. Tak jste to řekla, ano? Doneste nám jej tedy, prosím.
Maria vstala a kolébavou chůzí vyrazila někam jednou z chodeb.
Regino! Co má tohle znamenat?
- pištěl jsem přidušeným hlasem po Regině, stále překvapený a vyjevený z toho, co jsem právě viděl.
Copak?
- zeptala se s úsměvem.
Ty… jsi ji… Ty jsi ji zhypnotizovala? Podívej se na ni! Je z ní zombie! Co to má sakra znamenat?!? Sama jsi říkala, že je to nesmysl. To jsou tvá vlastní slova, že je taková hypnóza úplná blbost!
Inu, ptal ses mě, zda umím hypnotizovat lidi.
Ano ptal… a řekla jsi, že ne!
A je to pravda! Neumím. Tak se uklidni.
Tak co je kurva tohle?!?!! A neříkej mi, že jen umíš přesvědčovat lidi, protože tohle rozhodně není…
- a byl jsem přerušen Marií, která se právě vrátila s novým čistým rodným listem, orazítkovaným, autorizovaným, ale nevyplněným. Přinesla také moc pěkné pero.
Regina mi obojí podala.
Bav se.
A tak jsem si prostě vypsal svůj nový vlastní rodný list…
… a datoval ho o rok dříve, než bylo mé skutečné datum narození.
Rumunské rodné listy nemusí nutně vypadat nijak staře. Ve skutečnosti jich je mnoho vydáno nově, protože spousta lidí si vyměňuje své staré (viz obrázek vpravo), na kterých je ještě Socialistická republika Rumunska. Na nových, vydaných po roce '89, už tento údaj samozřejmě není. Ani v opačném případě nemusí váš rodný list vypadat staře; můžete si jej kdykoliv nechat vyměnit za nový, pokud je ten váš poškozený nebo jakkoliv ošoupaný.
Nicméně, my si ho neměli v úmyslu brát, naopak, potřebovali jsme, aby zůstal v archivech jako legitimní důkaz, který lze kdykoliv ověřit. A případně z něj vyrobit kopie pro potřeby dalších úřadů.
Ve chvíli, kdy jsem končil s vyplňováním, Regina přesvědčovala Marii, že by si vážně měla jít domů odpočinout, protože si opravdu chce jít domů odpočinout… cirkulární zdůvodnění, jasně, to vždycky funguje, protože do háje s logikou, že?
Maria vstala, dokonce hlasitě pronesla mé jméno, rozloučila se a odešla. Já tam seděl, s otevřenou pusou, očima dokořán, beze slov. Regina se skoro smála.
Založili jsme nový originál rodného listu tam, kde by se měl normálně nacházet, do správné sekce, pod správný rok i písmeno, zhasli jsme a zavřeli za sebou dveře.
Pak jsme vyrazili přímo za první osobou, s níž jsme mluvili (Liliána se jmenovala). Přišel jsem za ní a, podle instrukcí, jsem jí řekl, že nemůžu najít nikoho, kdo by mi mohl pomoci s kopií rodného listu. Šlo o tzv. originální kopii, která není udělaná na fotokopírce, ale ručně přepsaná na nový list papíru, s údaji identickými k originálu. Tyto originální kopie jsou uloženy zde v archivu.
I zde v Rumunsku má totiž každý svůj rodný list normálně doma. Když jej ztratíte, obvykle to znamená spoustu potíží, ale není to konec světa, protože jeho originální kopie leží zde v archivu, není snadné se k ní dostat (jak pro koho), ale úřad vám podle ní může vždycky vystavit rodný list nový.
Dáma, kterou jsem požádal, se zvedla a šla podívat hlouběji do budovy sama. Když viděla, že Maria není (ani po deseti minutách hledání) k nalezení, sama vešla do archivu, nalistovala můj rodný list a udělala kopii. Pak mi ji, s pekelně naštvaným výrazem ve tváři, že jsem ji přinutil udělat všechnu tuhle těžkou dřinu, vrazila do rukou, poučila mě ať ho už nikdy více neztrácím, a mile mě požádala o uhrazení administrativních poplatků s tímto spojených.
Zaplatil jsem, poděkoval jsem a byl jsem pryč.
Počínaje tímto dnem mám dvě data narození, dvě jména a dva páry rodičů.
Byl jsem nyní legitimně, ověřitelně, dvěma osobami.
Jak se nám to (jí, tedy) ale podařilo?
Vysvětlení, které mi dlužila, mě nenechávalo klidným. Jak dokáží přinutit člověka udělat něco zcela proti jeho vůli, tak aby si to pořádně ani nepamatoval?
Měl jsem v úmyslu o tomto faktu, jako také o jiných, taktně pomlčet a zmínku nenajdete ani v manifestu. Jenže pak se stalo něco, co mě přinutilo své postoje přehodnotit, viz také plody léta.
Vytáhl jsem to z ní ještě toho dne; jakmile jsme se vrátili domů.
Bude to možná tím nejdůležitějším odhalením upířího tajemství, které zde udělám. Přitom je legrační, že je to něco tak normálního a přirozeného, očividného, přesto v tom mnozí vidí nadpřirozeno a ztvárňují to ve filmech jako magii…